The Rolling Stones: Voodoo Lounge Wersja na winylu 2LP w zremasterowane wydanie. Ta konkretna edycja została wydana w Europa i USA w wydawnictwie Rolling Stones Records dnia 26. czerwca 2020.

První album Rolling Stones bez Billa Wymana na baskytaru a s Donem Wasem jako producentem mohlo zklamat. Místo toho získalo Grammy za nejlepší rockové album. Voodoo Lounge přišlo pro Rolling Stones v nevhodnou chvíli. V osmdesátých letech ztratila kapela podle názoru mnoha fanoušků soudržnost a směr a začaly se objevovat pochybnosti o životaschopnosti skupiny. Zdálo se, že osobní vedlejší projekty mají přednost před prací všech nebo většiny členů kapely. Kolovaly zvěsti o pracovním vztahu Micka a Keitha. Nepochybný komerční triumf Steel Wheels z roku 1989, turné i album (včetně evropské části Urban Jungle), tyto fámy přesvědčivě vyvrátil. V roce 1992 pak Bill Wyman oznámil svůj odchod z kapely a otázka, zda Rolling Stones mohou pokračovat i bez něj, byla nevyhnutelně znovu nastolena. Voodoo Lounge byla odpověď The Rolling Stones na tuto otázku: "Ano, tak dlouho, jak budeme chtít". Faktem je, že ačkoli Billův odchod znamenal konec třicetileté éry, Voodoo Lounge představoval nový začátek pro novou kapelu s novým producentem. Pravda, čtyři členové kapely spolu hráli dvacet let - tři z nich přes třicet -, ale ztráta baskytaristy mohla znamenat katastrofu a nový producent, zvlášť pro úspěšnou skupinu se známými zvyky a referencemi, je vždycky riziko. Rolling Stones se situace chopili jako příležitosti a výsledek je slyšitelně inspirativní, autentický a široce obdivovaný. (Tradiční moudrost, tehdy i dnes, zní, že Voodoo Lounge je nejlepší deskou Stones od dob Some Girls - sama o sobě "posledním velkým albem Stones" od... no, od toho předtím ;-) Album bylo podle všech měřítek velmi populární, v USA získalo dvojnásobnou platinu a zrodilo se z něj několik britských hitů, ačkoli úspěch amerických singlů se nedostavil. (Třináctiměsíční turné po šesti kontinentech na podporu alba vydělalo 320 000 000 dolarů, což bylo druhé nejúspěšnější turné kapely v historii, hned po turné k albu A Bigger Bang). Přímočarý otvírák alba Voodoo Lounge, Love Is Strong, sklízí spoustu pochval za to, že přichází tak, jak kapela zamýšlí pokračovat, a vrací se do "zlatých časů". A je pravda, že to zní přesně tak, jak zněli Rolling Stones například na It's Only Rock 'n' Roll poté, co zdokonalili svůj moderní rockový zvuk. You Got Me Rockin' si také nehraje na nic jiného, než je - nápověda je v názvu, hudba je v poselství a je to také nezaměnitelný zvuk Stounů, ať už Bill nebo ne. Když Mick vykřikne "I was a hooker losing my looks", kromě úsměvu nad neodmyslitelnou a zamýšlenou špetkou komického efektu prostě víte, že jste s kapelou, která vám přinesla například Torn and Frayed. K dospívání patří i stárnutí, i když to neznamená zpomalení. Podobně optimistická, tříminutová symfonie "I want sex" Sparks Will Fly - nehledě na naprosto nečekaný a netypický přechod do naprosté oplzlosti v podání zjevně rozjařeného Micka Jaggera - je další oblíbenou skladbou. (Abychom byli spravedliví vůči širší komunitě fanoušků Stounů, diskuse o této písni je na diskusních fórech poněkud "marmitovská" - ti, kteří neslyší absurdní humor této přímočaře rozjuchané rock'n'rollové hantýrky, mají tendenci ji tvrdě napadat za hrubost. Překračuje hranice a meze veřejné slušnosti? Ano, to je riziko, které byli Rolling Stones vždy připraveni podstoupit. Jak řekl Mick o Beggars Banquet před 25 lety: "Někteří lidé považují některé texty za hrubé. Některé z těch textů JSOU vlastně neslušné." V pomalejším módu jsou méně kontroverzně obdivovány srdceryvná zpověď The Worst a cembalová balada New Faces. Sladký, smutný, prostý nářek nad smutky minulého mládí a ztracené lásky naznačuje podobnost (a možná i přízeň) s Ruby Tuesday. Moon Is Up stupňuje tempo, ale zůstává reflexivní lyrikou. Překvapivě exotická instrumentace - Ronnieho švihácký pedal steel, Mick na kastaněty a harfu, klávesista Heartbreakers Benmont Tench na akordeon a Charlie hrající na bicí na popelnici na schodišti - však dělá z této milé, jednoduché, přímočaré melodie nečekaný vrchol. Out Of Tears se vrací k velkým baladám zlatého věku. Je to do značné míry Mickova píseň, klasická smutná balada, které dokonale sluší jeho hlas, klavír Chucka Leavella a trojice kytar Keitha (elektrická), Micka (akustická) a Ronnieho (elektrická slide). Aktuální, zcela emotivní Blinded By Rainbows a také Mickova píseň vyniká na Voodoo Lounge z různých důvodů. Se slovy plnými roztrhaného masa a semtexových výbuchů je jedinečná na albu, které je jinak, jak Mick přiznává, "celé o holkách, autech a nezralosti". Pomalu plynoucí country rocková skladba pro devadesátá léta Blinded By Rainbows sedí na Voodoo Lounge dostatečně pohodlně po hudební stránce, ale co se týče textového obsahu, připomíná spíše "tarantuli na andělském jídle", jak říká Chandler. Voodoo Lounge je dlouhé a konzistentní album, což může způsobit, že bude znít "stejně" - stejně jako může jakákoli hudební sbírka sestavená kvůli podobnostem i kontrastům znít na první poslech nezvykle. Ale písně jako Suck On The Jugular - tomu se říká groove -, kterou nejlépe vystihuje refrénová věta "Let's get together and rock all night/Let's get together and fuck all night"; a pomsta Mean Disposition začnou vyčnívat, jakmile je poznáte. Voodoo Lounge nikdy nebude tak přístupné jako alba Stones, která to umožnila na přelomu 60. a 70. let, protože je jejich přímým potomkem - jako když se snažíte být svým vlastním dědečkem - nejen jako on, ale být jím. Ale pokud jde o ten styl černobílého blues, který Stouni pomáhali vynalézt, má Voodoo Lounge nárok na status klasiky. (rollingstones.com)

Album sięga do gatunku Rock, Blues-Rock, Rock & Roll i Classic Rock. 180g Remastered Half Speed Master Master. Vinyl. Vinyl.